Jak již bylo uvedeno, za argot se považuje mluva podsvětí, přičemž význam jednotlivých slov není nezasvěcenému patrný na první pohled. Přestože se na argot dnes díváme především jako na historický jazykový fenomén, jeho stopy v současném jazyce jsou natolik výrazné, že je třeba se stručně zmínit o jeho původu a jazykových kořenech. Ocitujme zde ještě jeden úryvek z Oberpfalcerovy stati Argot a slangy z r. 1934:
Lidé bez stálého povolání, tuláci, žebráci, falešní hráči, zloději a pod. vytvářejí si zvláštní mluvu také ze snahy, aby se jí dorozumívali jen mezi sebou. Je to nástroj jejich boje s ostatní společností. Takový „tajný jazyk“ vzniká tím, že se jednak mění slova a tvary obecného jazyka národního, jednak se v hojné míře přejímají výrazy cizí. Zločinecký živel má čilé styky se sourodými příslušníky jiných národností; nemajíce pevného bydliště, často přecházejí přes hranice. Proto jsou přejaté prvky v mluvě zločinců tak hojné.
Český argot se vyvíjel ruku v ruce s argotem německým. Ten je starší a podstatně lépe zdokumentovaný, na jeho vývoji si můžeme ilustrovat řadu obecných jevů, které z větší části platí i pro argot český. Německý argot se obvykle nazývá rotwelsch, kde rot označovalo žebráky z povolání, zloděje aj., welsch pak byl výraz pro románské jazyky (v češtině tomu odpovídá slovo vlašský, tedy italský), avšak běžně se tak označoval jakýkoli nesrozumitelný jazyk (výstižný překlad je „žebrácká latina“). Tento argot je popsán v Německu již ve 13. století a od konce 15. století se objevují první slovníky. Jeden z nejznámějších je tzv. Liber vagatorum (doslova Kniha tuláků, přesněji však „Kniha vagabundů“) z r. 1510. Pod stejným titulem v následujících letech vyšly další slovníky v různých německých dialektech a v r. 1528 napsal k jednomu z jejích vydání předmluvu náboženský reformátor Martin Luther. Ten také přesvědčivě popsal, že většina slov tohoto argotu má hebrejský základ.
Kdo tedy byli lidé, kteří vytvořili tento „tajný jazyk“. Od raného středověku byla část obyvatelstva spojena se zemskými stezkami, později se silnicemi. Byli to zpočátku především obchodníci, později však přibývali lidé, kteří se skrývali před zákonem a také ti, kteří z jakéhokoli důvodu ztratili domov, čímž se – i kdyby se primárně žádného zločinu nedopustili – dostali do rozporu s tehdejším pořádkem. Tak se na cestách postupně vytvořila zvláštní nesourodá komunita zahrnující žebráky, zloděje, falešné hráče, podvodné kramáře, komedianty, ale i studenty putující od univerzity k univerzitě, sběhlé vojáky i vojáky rozpuštěných armád, kteří již neměli kam se vrátit apod. Slovo tulák dostalo v literatuře 19. a začátku 20. století poněkud romantický nádech, avšak zákony proti potulce byly namířeny právě proti oné komunitě, se kterou byla spojena nezanedbatelná část trestné činnosti v minulých staletích. V průběhu 19. století se tato komunita postupně stěhovala do rychle se zvětšujících průmyslových měst a její „tajný jazyk“ se stal základem argotu velkoměstské galérky.
Mimo tzv. spořádanou společnost stála po staletí ještě dvě „cizorodá“ etnika, Židé a Romové. Židé byli pravděpodobně prvními „obyvateli“ zemských stezek, již za Merovejců a prokazatelně za Karla Velikého byla většina evropského dálkového obchodu v rukou Židů (odtud poněkud fantastická hypotéza o židovském původu franckého kupce Sama). Avšak poté, co Lateránský koncil v r. 1215 drasticky omezil práva evropských Židů a vytvořil z nich lidi druhé kategorie, ocitla se část židovských obchodníků ve stejné skupině jako ostatní „vagabundi“. Dnes již nezjistíme, jestli se hebrejština (resp. jidiš) stala základem středoevropského argotu proto, že židovské etnikum zpočátku tvořilo významnou část této komunity, nebo, což je pravděpodobnější, tato komunita používala zkomolená hebrejská slova jako nástroj utajení před usedlým obyvatelstvem. Židé však v každém případě tvořili část této kriminální komunity, po staletí byli hlavními překupníky kradených předmětů. Více než polovina slov německého argotu tak má hebrejský základ. Vysoký podíl hebrejských základů v jazyce kriminální komunity se spolu s tradiční závistí vůči Židům podílel na německém antisemitismu, který vyústil až do holokaustu a tyto předsudky byly živé i v době, kdy již Židé tvořili podstatnou část německé intelektuální elity. Při pohledu na česká slova hebrejského původu lze zjednodušeně říci, že jen menší část z nich jsme získali přímo od našich někdejších židovských spoluobčanů (hochmes, chucpe, košer, mešuge, nebich aj.), většina k nám přešla přes německý argot. Zde uvádíme několik příkladů:
GAUNER, ŠOUFL, ČACHROVAT, PAJZL, PLOTNA, PÓVL, KÓBR, ŠÁBNOUT SE, ŠINÁGLE, BALBACH, DALES, GANEF, HÉMON, CHABRUS, CHAMR, KAPOUROVAT, KLUFTY, MELOUCH, PLAJTE, ŠÁBRO, ŠMÉ, ŠMÍRÁK, ŠMOK
Romové se ve střední Evropě objevili poprvé (možná jen poprvé ve větším počtu) v r. 1417. Několik předchozích staletí strávili v Byzantské říši, kam se přes Persii a Arménii dostali na přelomu tisíciletí na své pouti z indického subkontinentu. (Traduje se mimo jiné, že jedna skupina Romů se někdy kolem r. 1419 ocitla v Praze, která však v počínajících husitských bouřích nebyla vhodným místem k delšímu pobytu, proto Romové pokračovali dále na západ až do Paříže, kde o sobě prohlásili, že jsou Češi, tedy Bohémové – odtud dnes mezinárodní termín pro neuspořádaně žijícího umělce, původně tedy Roma.) V prvních staletích byly kontakty Romů s ostatním obyvatelstvem, včetně tuláků, méně časté, než tomu bylo u etnika židovského, proto také počet romských slov v argotu byl až do 19. století poměrně malý. Tento počet však postupně vzrůstal, takže v německém argotu tvoří slova romského původu asi 20 až 30 %. Jak již bylo uvedeno výše, porovnání Bredlerova slovníčku z r. 1914 s Puchmajerovou „Hantýrkou“ z r. 1821 rovněž ukazuje nárůst počtu romských slov. Do jaké míry k tomu přispěli tzv. světští lidé, a do jaké míry skutečně romská komunita, už dnes asi nezjistíme.
ČÓR, BENGA, ŠILINGR, BOK, BUZNĚ, CIRACH, ČAJE, ČÚRO, KÉRKA, KULOVÝ, LOVE, MÁČO, MULASIT, MANGELIT
Zatímco v německém argotu tvoří slova domácího původu jen menší část, v argotu českém byla takových slov více než polovina. Základní princip jejich vzniku je však stejný, jde zpravidla o posun významu, o metafory, metonymie, resp. synekdochy. Typické bylo označení věci podle její typické vlastnosti, bělka označovala mléko (něm. arg. Weißling), bělák sýr (něm. arg. Weißkill), šiml sníh (rovněž podle bílé barvy, něm. arg. Schimmel), slovo černá znamenalo noc (něm. arg. Schwärtze), měkký zlato (něm. arg. Weiches), teplá světnice (něm. arg. Warm nebo Wärm). Podobně outrata hospoda, roháč vůl, holák měsíc, řehtavý pouta. Tyto výrazy byly typické pro argot 18. a 19. století a většina z nich má již pouze historický význam, do dnešní doby se však dochoval např. výraz červená pro krev (něm. Rötling nebo rote Sauce). Z této skupiny slov jsme zařadili pouze několik příkladů pro ilustraci. Naproti tomu argot první poloviny 20. století již obsahuje mnoho slov, která se dodnes používají, některá dokonce pronikla do spisovné vrstvy jazyka. Zde je opět několik příkladů argotických výrazů:
ARÁBEK, BALDA, BAŠTA, BETLÉM, BIMZ, BLBÁKOV, BOKSNY, BÚRA, CEJN, CINKNUTÝ, CUNT, ČÁRA, FERBLA, FLEK, FLEPEN, FLINC, FRAK, HOLANDA, CHLUPATÝ, KOUMES, MACHL, MERGLE, MLEJN, MUZIKA, PEPŘIT, SÉGRA, SOMR, SYČET, TUNEL, ZAROHNOUT
Významným rysem argotu, který je společný s dnešními profesními či zájmovými slangy, je příslušnost k dané komunitě vyjádřená mj. znalostí argotu. Hezký příklad nám dává již nymburská „Kniha svědomí a smolná“ ze 16. století, v níž se můžeme dočíst, že jistý Jan Klika v r. 1590 vypověděl:
Pacholci bývají v Praze u Denickejch v Starém Městě, jdouc k mostu, jiní U Krkavců na Koňském trhu. Když přišli, z hubatky pili a ptali se, znám-li svět a jak kožichu říkají. Já: Pařibok! Pravili, že jsem dobrej tovaryš.
Je třeba si konečně také uvědomit, že v argotu se odedávna mísil princip utajení s ironií, jazykovou hrou a vtipem. Výrazy cihelna pro pražskou porodnici U Apolináře, dívčí touha pro policejní pendrek nebo klamgalásek pro mužské přirození jsou toho názorným příkladem. Uveďme na závěr úryvek staré argotické básně, kterou Antonín Jaroslav Puchmajer připojil k své Hantýrce z r. 1821.
Když jsem tyčel v Praze v kriminálu,
dostal jsem tam dvě stě vod kaprálů.
Dostal jsem je všecky pro balíka;
Tyčela tam se mnou má jamborka,
Tyčela tam se mnou píť a dva dni.
Škoda mé jamborky k rohování.
Strčili nás oba do kamena,
Míhali sme tam dost fabiána.
Dostaneme-li se na kopeček,
Budem nosyť těžký pásek ...
Jak jsme uvedli již v předchozí kapitole, světští lidé tvořili specifickou skupinu mezi lidmi bez pevného domova. Patřili k nim komedianti, provozovatelé kolotočů a houpaček, střelnic a dalších pouťových atrakcí, loutkáři, ale také část tuláků, lidé kteří brousili nože a nůžky, také ti, kteří provozovali různé podvodné hry, z nichž se do dnešních dnů dochovaly známé „skořápky“. Jaroslav Podzimek ve svém Slovníčku „Světská hantýrka“ zdůrazňuje odlišnost světské hantýrky a hantýrky (argotu) kriminálního nebo „žebráckého“. Odlišnost však nesmíme chápat jako jazyk zcela jiného původu. Procento slov romského původu je zde podstatně vyšší než v kriminálním argotu, cca 35 %. Přibližně čtvrtina až třetina slov se pak shoduje s argotem kriminálním nebo jde o mírně odlišný tvar od stejného slovního základu, přičemž opět část se shoduje také s argotem německým. Další skupina slov pak pochází z německého argotu, aniž by však tato slova byla popsána v českém argotu kriminálním.
Světští, na rozdíl od kriminální komunity, se snažili svůj argot důsledně tajit, přesto řada světských výrazů pronikla do argotu kriminálního i do obecné češtiny. Řada světských slov se shoduje s výrazy brněnské plotny a největší počet jich nalezneme ve vězeňském slangu.
Vysoké procento slov romského původu vyvolává po generace otázku, zda světští představují jednu ze skupin romského obyvatelstva putujícího Evropou (romské kmeny byly odedávna rozlišeny podle způsobu obživy a komediantství, spolu s brusičstvím či kotlářstvím patřilo k tradičním „řemeslům“) nebo jde o „bílé“ tuláky a komedianty, kteří užívají romská slova pro utajení, podobně jako tomu bylo v německém argotu ve vztahu k jidiš (viz výše). Puchmajer ve své době popisuje dva typy Romů, černé (kálo), kteří se živí poctivě kovářským řemeslem a bílé (párno), což byli míšenci, kteří mluví romsky, ovšem neovládají tento jazyk dokonale. O jejich způsobu obživy Puchmajer píše, že část z těchto párno byli koňští handlíři, rasové, avšak také loutkáři a komedianti. Soudí se, že světští lidé jsou potomky těchto míšenců, ve třicátých letech již pravděpodobně podíl „české krve“ výrazně převažoval. Komunistický režim světským lidem zabránil v kočovném způsobu života. Suk (1993) cituje článek nadporučíka Veřejné bezpečnosti Jaroslava Šturmy „Zkušenosti z boje proti trestné činnosti světských osob“ (Kriminalistický sborník, č. 8, 1959). Šturma k charakteristikám světských uvádí (citujeme ze Sukovy práce), že značná část světských jsou romští míšenci, jejichž pleť je tmavší než u okolního obyvatelstva, ale světlejší než u Romů, cítí svou výlučnost (ostatní obyvatelstvo nazývají domácími lidmi, tedy gádže) a žijí na vyšší životní úrovni než Romové (kteří se naopak rádi za světské vydávají a zapírají svůj „cikánský původ“). K jejich způsobu obživy autor uvádí, že pracují u kolotočů, jako artisté, cirkusoví umělci, také provozují tyto podniky (kolotoče, střelnice, houpačky), ale také pracují jako sběrači a vykupovači sběrných surovin aj. V trestné činnosti převažovaly podvody (někdy rafinované), násilí prý bylo výjimečné. Řada provozovatelů pouťových atrakcí však úspěšně přežila systematické represe 50. let, i další období. Po generace pěstovaná „chytrost“, znalost lidské psychiky a zejména lidských slabostí, je účinná za jakéhokoli režimu.
Řada světských slov se týká provozování atrakcí nebo loutkových představení, další pak vyjadřují strach z úřední moci, i její zesměšňování. Zajímavé je i samotné slovo „světský“, které vyjadřovalo, že jde o lidi, kteří „jdou světem“, tedy znají svět. S tímto výrazem se setkáváme i u Bartošových „švihařů“, ostatně i výše uvedený rozhovor z konce 16. století obsahuje otázku „znám-li svět“. Pohled světských lidí na usedlé obyvatelstvo odrážel určitý pocit nadřazenosti (hloupý balík, balíkova žofka). Ten byl dán jednak faktem, že život na vesnici podporoval spíše dodržování tradic než inteligenci či invenci, na rozdíl od kočovného života bez ekonomických jistot a trvalé hrozby ze strany úřední moci vytvářejícího nutnost improvizace. Důležitá byla také skutečnost, že sedlák byl předmětem oklamání a napálení, jeden z výrazů pro šibala či podvodníka v němčině je Bauernfänger, doslova ten, kdo „lapá sedláky“. Téma chytrosti je ovšem charakteristické pro argot obecně, je to atribut samotného utajování. Jedno z tradičních označení argotu, kochemer lošen, znamená vlastně chytrou mluvu, nebo, jak uvádí Bredler, „řeč chytráků“ (kochemer z jidd. chochem znamená chytrý, srov. hochmes). Zde je několik charakteristických slov ze mluvy světských.
BALÍK, BÁLE, BENGÓRO, BIBOLDO, BOK, CINTI, ČÁVO, ČINELIT, ČÚRO, DAND, DARÁK, DARDA, DEVLÍNEK, DYLINA, DŽUKEL, DŽUVA, GÁDŽO, GRANTY, CHALOVAT, CHYNDA, JAMBORA, JAUNERÁK, KAMUKERY, KÁRO, MÁČO, MÁRO, MINDŽA, MULÁK, RÁKLO, SOVELIT, TÁTRUM, VENTRA
U vězeňské mluvy se nabízí otázka, zda jde o argot nebo spíše o slang. Definice argotu obsahuje prvek záměrného utajování, nestačí pouze fakt, že jde o mluvu lidí, kteří jsou ve střetu se zákonem. Přestože vězeňská mluva je pro nezasvěceného často obtížně srozumitelná, nejde o princip utajení. S odkazem na argumentaci J. Suka (1993) zde hovoříme o vězeňském a kriminálním slangu. Tento slang však obsahuje určitý počet výrazů známých ze starého argotu kriminálního i světského. Nejde přitom pouze o slova romského původu, která jinak hrají ve vězeňském slangu významnou roli. Podrobnější a lingvisticky fundované poučení o vězeňském slangu čtenář najde v citované knize Jaroslava Suka „Několik slangových slovníků“ (Inverze 1993), za přečtení rozhodně stojí i stať Jaroslava Hály a Petry Soudkové „Jak mluví čeští vězni“, kterou v roce 2002 vydal jako přílohu časopis České vězeňství.
Ve slovníku rozlišujeme – i když ne zcela důsledně – slang vězeňský a kriminální. Do vězeňského řadíme zejména ty výrazy, které jsou vázány na prostředí věznic, jako kriminální označujeme ty, které pachatelé trestných činů používají běžně také mimo nápravná zařízení. V odlišení obou skupin se do jisté míry řídíme informacemi získanými od příslušníků Policie ČR.
Specificky vězeňský slang zahrnuje relativně velký počet výrazů týkajících se fyzického násilí mezi vězni, resp. výhrůžek. Ty se částečně překrývají s další specifickou skupinou, kterou představují výrazy týkající se homosexuálního styku mezi vězni. Významným rysem je rozlišení nadřazených a podřadných vězňů (ještě výraznější je ovšem tento rys zřejmě v polské vězeňské mluvě, pro kterou je charakteristické dělení na podřadné frajery a nadřazené ludzie). Řada hesel se pak překrývá s vojenským slangem ve vězeňském prostředí logicky žije i řada slov brněnského argotu. Zde uvádíme několik výrazů charakteristických pro vězeňský a kriminální slang.
AMINA, ARAB, BAGOVAT, BACHAŘ, BALENYKO, BEŠELIT, CINTR, CVRČKY, ČUČKA, ČÚRO, DYLIŇÁK, DŽÍP, ERVÍN, FÁRÁKY, FILCUNK, GAJL, HOLKA, HULIBRK, CHYNDA, KAMENÍK, KAMIKÓRY, KHÁN, KARTÁGO, KATRÁK, KLEPAČKA, KOŇOVAT, KOŠTĚ, KRMIČ, KULATÁ, KVIKOŇ, MAGORÁK, MARCELA, MULTNA, NAKRMIT, NIZOZEMKY, PAMPELIŠKA, POTOPIT, PROKINELIT, ROHNOUT, SOVELIT, TÁTOŠ, VAJGLOVINA, ŽÍNĚ
Jedním z výrazných jazykovým fenoménů současné češtiny je brněnská mluva. Většina slov, která můžeme považovat za specificky brněnská, pochází ze tří zdrojů: část představují slova typická pro hanácká nářečí, druhou část tvoří slova pocházející z běžné němčiny (té, kterou dříve mluvili běžní „spořádaní“ brněnští Němci, tedy ze směsice spisovné němčiny a rakouských, resp. jihoněmeckých nářečí) a třetí – bez pochyby nejzajímavější – jsou zbytky historického středoevropského argotu, s převahou argotu vídeňského. Právě argotické výrazy byly dominantou staré „plotňáčtiny“. Dnešní generace Brňanů, pro kterou již není němčina tak běžná, jak bývala před válkou, ve starší generaci ještě do 60. let, obvykle již necítí rozdíl mezi slovy z běžné němčiny (cólovat, mantl, ratec, švígrmutr) a slovy z vídeňského argotu (brenčit, fetingr, krén, lajvont, pali), u některých slov není skutečný původ na první pohled ani patrný (flétna, plotna, válet). K těmto třem zdrojům přistupují, ovšem v míře menší, než se všeobecně soudí, slova „uměle“ vytvořená od konce 60. let, tedy od doby, kdy se brněnská mluva stala kulturním fenoménem a jedním z vědomých projevů vlastní brněnské identity.
Vzhledem k tomu, že šlo v pravém smyslu o argot, řada Brňanů přišla do styku s plotňáčtinou za celý život spíše okrajově, její znalost byla rozšířena kromě plotňáků zejména u části vysokoškolského studentstva a brněnské bohémy. Skutečnost, že Brno mělo do r. 1945 významný podíl obyvatel německé národnosti, je všeobecně známa. Pro čtenáře mimo Brno však bude asi vhodné se několika slovy zmínit o výrazech „plotna“, „plotňák“ a „plotňáčtina“.
Slovo „plotna“ pochází z německého argotického výrazu Platten, který původně označoval kriminální komunitu, prostitutky, pasáky a další osoby, které se neživily „poctivou“ prací. Vídeňská výslovnost Plot’n pak dala vzniknout brněnskému výrazu „plotna“, vídeňští Plot’nbruader (Plattenbrüder) pak byli předobrazem brněnských plotňáků. A podobně jako ve Vídni, tak i v Brně měla tato komunita určité styky s částí místní bohémy, s umělci, s nimiž sdílela často stejné hospody či kavárny. Starý argot, který se ze zemských silnic a zájezdních hostinců přestěhoval do velkoměsta (viz výše), se stal základem jazyka této svérázné komunity, ve Vídni, i v Brně. Pro srovnání, jiný výraz, rovněž spojený s vídeňským kriminálním prostředím, byl Gallerie, odtud slovo galérka, které dnes spojujeme spíše s Prahou, brněnskému plotňákovi pak odpovídal pražský pepík.
Hlavním zdrojem poznání staré „plotňáčtiny“ je Nováčkova „Brněnská plotna“ z r. 1929 a články v jeho časopise „Hantýrka“ z let 1935 a 1936. Po válce, a zejména v 50. letech, z pochopitelných důvodů zájem o brněnskou mluvu poklesl. K obnovení zájmu došlo od konce 60. let a vitální hantec kvetl i za normalizace jako součást převážně neoficiální kulturní scény. Od 90. let pak vyšla řada úspěšných knih věnovaných brněnské mluvě, resp. tímto jazykem psaným (Velký slovník hantecu, Velká kniha podělávek aj.).
Dnešní brněnský hantec v sobě obsahuje tu mírnější tu ostřejší osten vůči Praze. Někdy – bohužel – jako výraz brněnského provincialismu, častěji však jako reakci na pražskou povýšenost a upjatost. I zde se nabízí srovnání Brna s Vídní. Obě města mívala tradičně přátelskou atmosféru, která se však často pojila se specifickým humorem (stojícím někdy na hranici zákonnosti). A tak jako bylo „Wiener Schmäh“ občas namířeno proti pruské upjatosti, tak bývá brněnské „šméčko“ namířeno proti Praze. Jeden z úsměvných příkladů si laskavý čtenář může nalistovat u hesla vasruvka.
U brněnské mluvy jsme ve srovnání s jinými oblastmi zařadili větší procento výrazů, které již vyšly z užívání, zejména z ohledem na jazykové souvislosti. Část z nich, jak jsme se však opakovaně přesvědčili, je ještě v paměti starší generace. Zde opět uvádíme několik slov z brněnské mluvy.
ARAB, ČURINA, FLÉTNA, FLIGNA, GLAJZE, GÓMAT, GRAMLOŇ, GRILOVANÉ, HOKNA, CHÁLKA, KOCÓR, LAJVONT, LONT, MANTL, METR, MÓDR, NARGLE, OLT, PALI, RÁČMENY, ROLA, SAJTNA, ŠKOPEK, ŠOLNA, ŠPIZNÓT, VOLTR
Copyright © Maxdorf 2006-2008