Vojenská mluva měla odedávna „argotický“ ráz, alespoň ve smyslu vysokého počtu vulgarismů, zde však řazení mezi slangy nevzbuzuje žádné pochybnosti. Český vojenský slang odráží radikální politické proměny v průběhu 20. století. V roce 1918 byla oficiální německé vojenská terminologie nahrazena českou, čímž se řada dříve standardních výrazů ocitla ve sféře slangu. Změna, která se odehrála o 30 let později byla mnohem drastičtější, neboť se netýkala primárně terminologie, ale rozsáhlé výměny personální. Terminologické změny šly pak samozřejmě následovaly. Poslední velkou změnou je zrušení základní vojenské služby, která bývala nepochybně největším zdrojem vojenského slangu.
Mezi vojenskými výrazy se až dodnes drží (nebo alespoň do nedávné doby držela) řada výrazů německých, výrazů z ruštiny se natrvalo uchytilo jen několik. Mnoho výrazů vojenského slangu má charakter ironie, vtipu a jazykové hry. Významným tématem býval v době základní vojenské služby „kult čísla“, tedy počtu dnů zbývajících do konce vojny (zobák řekni číslo ... pět set padesát ... ty kokot, to je za milion). Podle tohoto čísla se pak vojáci – nezávisle na skutečné hodnosti – rozlišovali do skupin po půl roce (odpovídalo to tradičním dvěma nástupním i výstupním termínům v průběhu roku), přičemž klasické výrazy bažant, starší rajonista, mazák a suprák mívaly velký počet synonym. S rozdělením vojáků na starší a mladší byla spojená rozsáhlá oblast šikany, opět reprezentovaná velkým počtem typicky vojenských slangových výrazů. Na závěr opět několik příkladů z vojenského slangu.
ABSÍK, ATOMBORDEL, BAGR, BARTOŠ, BAŽANT, BENÁTKY, BENDŽO, BIGOŠ, BLEMBÁK, BOMOGO, BONZÁK, BRATISLAVA, BUZERPLAC, ČVIRIKANT, DÝZLÁK, GAGARIN, GUMA, HOLUB, KAPRÁL, KOMBAJN, KONGO, MAZÁRNA, MILIONÁŘ, PARAGÁN, POLITRUK, PTÁK, RAJČÁKY, RAJÓNY, ROZJET, SAIGON, SUMKA, SUPRÁK, ŠPAGÁT, ŠVANCPARÁDA, ZADÍRAT, ZOBÁK, ZUPÁK
Technické názvosloví bylo po dlouhou dobu převážně německé, jeho počeštění byl významný úkol našeho národního obrození i meziválečného období. Původní německé výrazy se tak dostaly do vrstvy nespisovné, část z nich zanikla, část se však stala součástí různých profesních slangů. Jejich znalost bývá často považována za znak příslušnosti k dané profesní skupině.
Přesné rozlišení slangu řemeslnického a technického není dost dobře možné, skupiny se výrazně překrývají, v mnoha případech je spíše intuitivní a ovlivněné názorem lidí z jednotlivých profesí. Vzhledem k tomu, že předmětem tohoto slovníku je především shromáždit slangový materiál (popř. jej doplnit poznámkami o původu slov), necháváme přesnější členění do dalších vydání tohoto slovníku. Bylo by jistě také vhodné uvést konkrétní řemesla, pro něž je ten který výraz charakteristický.
Shromážděný materiál z oblasti řemeslnického a technického slangu je podstatně rozsáhlejší, než výsledný výběr zařazený do slovníku. U mnohých výrazů by bylo třeba podrobnějšího výkladu, aby čtenář pochopil, čeho se slangový výraz vlastně týká. Pro zájemce o technický a řemeslnický slang odkazujeme na rozsáhlé dílo Jaroslava Hubáčka (viz přehled literatury). Zde je několik příkladů řemeslnického a technického slangu.
AMPUS, BÁCHAMR, BAKNA, BLENDA, BÓRCAJK, CINTYLA, CÍPANT, DRÁTLÉRA, FALCMAŠINA, FANKA, FÁZA, FLACHAJZN, FUŠVANC, GATR, GROT, HEFT, JEKL, KNECHT, KNEJP, KREPNA, KUPLOVAT, KVINT, LÁGR, LAUFR, LETLAMPA, MACEK, MAFL, MUFNA, MUNDŠTYK, PAJSR, PERTLOVAT, PINZLŠTRYCH, PONK, RÁČNA, ROLNA, ŠÁBR, ŠALUNK, ŠLIC, ŠLUS, ŠMELC, ŠPANUNK, ŠPÉRKLAPKA, ŠPROSNA, ŠRANK, ŠTEKR, ŠVAJSAPARÁT, ŠVIMR, TEMOVAT, TYPLE, ŽENGLE
Tento slang svým způsobem patří do skupiny technického slangu, je však natolik specifický, že jej řadíme do zvláštní skupiny. Železničáři tradičně představovali početně velmi rozsáhlou skupinu pracovníků. Charakter práce, ve které hrozí v každém okamžiku riziko nehody, kde se lidé musejí spolehnout jeden na druhého, práce vyžadující kvalifikaci, přesnou organizaci práce a důsledné dodržování předpisů, vytvářel typické předpoklady pro pocit profesní sounáležitosti. Slang pak tento pocit dále utvrzuje. Slangové výrazivo je proto stabilní, mění se spíše s vývojem techniky a organizace práce, než snahou o originalitu a jazykovou hru. To však nevylučuje určité procento výrazů, které obsahují prvek jazykového vtipu, tak jako u většiny ostatních slangů.
Tak jako ve všech technických oborech, i železniční terminologie byla původně německá. I zde došlo v průběhu 20. století k řadě významných změn. Elektrifikace tratí a následné odstavení parních lokomotiv odsunuly tu „nejromantičtější“ část železničního slangu do historie, v tomto slovníku – podobně jako u ostatních slangů – však uvádíme i řadu kdysi významných slangových výrazů, které již nyní pomalu upadají v zapomnění. Pro podrobnější poučení o železničním slangu opět odkazujeme na dílo Jaroslava Hubáčka. Uvádíme opět několik charakteristických příkladů ze železničářského slangu.
ANGLIČÁK, BÁNMAJSTR, BOBINA, BUMLÁK, DATEL, FÍRCIMRA, FOFRÁK, HAJCR, HARFA, KOLOŤUK, KUPLE, LAUFBREŤÁK, PAKR, PAPOUŠEK, PEŠUNK, PLATON, PUFR, RANŽÍR, SAMLÁK, ŠÍBR, ŠINÁGL, ŠÍNY, ŠUSTROVAT, ŠVELER, VECHTROVNA, VEKSLE
Rozvoj městské hromadné dopravy začal na přelomu 19. a 20. století, a to nejdříve v Praze, Brně a Ostravě. V průběhu první poloviny 20. století se pak městská doprava rozšířila také do dalších krajských měst a postupně i do měst okresních. Počet zaměstnanců městské hromadné dopravy je sice menší než počet pracovníků železnice, avšak i oni představují velmi rozsáhlou profesní skupinu. Slang pracovníků městské dopravy zahrnuje určité jádro, které vyplývá ze samé podstaty dopravy cestujících (černoch, kecafon, kaštani), do jisté míry se pak liší slang tramvajácký a autobusácký. Tramvajácký slang, a do značné míry také slang pracovníků pražského metra, obsahuje řadu výrazů shodných se slangem železničním (angličák, kuplovat, šíny, veksle), což je dáno shodnými technickými podmínkami kolejové dopravy. Podobně slang řidičů autobusů navazuje na slang motoristický. Podíl výrazů německého původu je však proti zmíněným příbuzným slangům nižší, v dnešním slangovém výrazivu je obecně počet slov cizího původu malý.
ANGLIČAN, ARAB, BABOSED, BAČKORY, BOŠÁK, ČERNOCH, ČOČKY, FÁRPLÁN, GUMÁK, HOUSENKA, KAŠTANI, KECAFON, KOLEČKO, KUPLOVAT, MASO, MRTVÁK, PANŤÁK, SVĚTLA, ŠEMÍK, ŠUMÁK, ŠVEC, VRAK
Rozvoj motorismu začal přibližně o půl století později než rozvoj železniční dopravy. I zde je nejstarší vrstva slangového výraziva německého původu, přestože většinou pochází až z období samostatné republiky. Na rozdíl od řady jiných oborů, motoristický slang nelze jednoznačně klasifikovat jako slang profesní. Jde rovněž slang zájmový, neboť hlubší technické znalosti potřebné často k rozsáhlým opravám či úpravám vozidel byly všeobecně rozšířené. Nedostatkové hospodářství za minulého režimu tuto situaci konzervovalo v podstatě až do konce 80. let. Na druhou stranu celkový charakter starší vrstvy motoristických slangových výrazů má po všech stránkách rysy profesního slangu. Bylo to dáno jednak tím, že početně menší, avšak odborně rozhodující částí mluvčích byli profesionálové (automechanici, řidiči z povolání), jednak tím, řečeno trochu odlehčeně, automobil či motocykl byl po dlouhou dobu předmětem velké péče a lásky, byl tedy „velmi vážnou záležitostí“.
Motoristický slang zahrnuje několik skupin výrazů spojených s jednotlivými činnostmi, resp. profesemi. První skupinou jsou výrazy řidičské, druhou výrazy technické, zejména typické pro opravu vozidel a na ně pak navazující poměrně nová skupina slov z prostředí sportovních úprav vozidel, tzv. tuningu. Specifickou skupinu výrazů pak představují výrazy „motorkářské“.
BAČKORY, BEJBINA, BLEMBÁK, BOŠÁK, CALIF, ČIPOVAT, DEMFR, DOUTNÍKY, DRAPÁK, EŠELA, FÁRA, FOFRKLACEK, FRÉMA, GABRIO, GABRIOLET, HAUBNA, HRAZDY, KNÉDL, KOSTI, KRŇÁVKY, KUPL, KVALT, KYBLE, METLA, PAKNY, PAROHY, PŘEFÓROVAT, REJD, SAHARA, SLIKY, ŠALTPÁKA, ŠKODÁRNA, TARGA, TATOUŠEK, TORPÉDO, VYLÁGROVAT
Když v roce 1937 Eugen Rippl vydal první část plánovaného rozsáhlého slovníku obecné češtiny (Tschechisch im Alltag), stanovil tři specifické okruhy městské mluvy, pražskou, brněnskou a ostravskou. Teoreticky lze téměř v každém městě vypozorovat nějaké místní jazykové odlišnosti, avšak vznik svébytné městské mluvy je vázán na město určité minimální velikosti. Podíl slov argotického původu je v ostravské mluvě podstatně menší, než v mluvě brněnské. O to zajímavější jsou zde jazykové vlivy bezprostředního okolí.
Ostrava je satelitním městem rozloženým po obou stranách řeky Ostravice, přičemž na levém břehu leží část moravská, na pravém část slezská. Dále je zde oblast Ostravy-Poruby, blízká opavskému Slezsku, část Ostrava-Jih, což jsou městské části jazykově blízké severní Moravě a severnímu Lašsku, a nakonec oblast východní, přiléhající k tzv. Prajské s výrazným vlivem němčiny. Vzdálenost mezi těmito městskými obvody činí v některých případech téměř padesát kilometrů. Pro řeč užívanou starousedlíky hovořící místním nářečím se vžil výraz „po našemu“ (podle Ladislava Vrchovského, zkráceno).
Slovník v současné podobě zahrnuje mnohem méně ostravských výrazů než například slov městské mluvy brněnské. Věříme, že v dalším vydání slovník obohatí další výrazy z tohoto mimořádně zajímavého regionu, který si dokázal přes všechny negativní vlivy minulých desetiletí uchovat svou vlastní identitu a charakter. Zde uvádíme několik výrazů charakteristických pro ostravskou mluvu.
ACHTLIK, BANHOF, BARABA, BEBECHY, BROCAK, BRUTVANA, BRYKULA, BULAČ, BUTY, CYMBAL, CYP, DACH, DAJNY, DOKUPY, ENHAČKO, FAJERMUN, GRYFNY, GZICHT, HOCHMES, CHACHAR, CHLOP, KAVAL, KRYKA, MAJTKY, MASAŘ, MEBLE, MURAŘ, NAŽGANY, NOVICIAN, OGAR, RACHUNEK, ROBKA, RYNGILŠPIL, ŠINAGLE, ŠTENKROVAŤ, TAXUVKA, VERGLE, ZEGAREK
Sport představuje ideální prostředí pro vznik a rozvoj slangu. Jde o prostředí, kde hrají významnou roli emoce jak na hrací ploše, tak v hledišti. Soustředění na výkon staví jazykovou správnost zcela na vedlejší kolej – jakkoli každá pravidla obsahují oficiální terminologii – ve vyjadřování má přednost úspornost a funkčnost. Počátky sportovního slangu jsou i v tomto případě spojeny s absencí českého názvosloví, přičemž však zde – na rozdíl od slangů technických – hrála od počátku významnou roli angličtina (kopaná, hokej, tenis aj.). Tam, kde se vžil český ekvivalent, představuje původní anglický termín obvykle slangový výraz, v řadě případů je však těžké rozhodnout, zda jde o slang nebo již odborný termín.
Jsou v podstatě čtyři skupiny mluvčích užívajících sportovní slang. Tou první jsou vrcholoví, resp. profesionální sportovci spolu s trenéry a sportovními činovníky. Ti tvoří sice jen menší část osob zainteresovaných sportem, jsou však tvůrci jak terminologie, tak většiny výraziva slangového. Od této skupiny slang ochotně přebírají amatérští sportovci, a o co menší je jejich šance se dostat mezi profesionály, o to více dbají na „pečlivé“ užívání slangu. Další významnou skupinu představují sportovní žurnalisté. Sportovní fanoušci, jako hlavní příjemci informací sportovních žurnalistů, tvoří čtvrtou, početně největší skupinu.
Sportovní slang dnes představuje jednu z nejrozsáhlejších skupin nespisovného výraziva. Podobně jako u technických slangů zařazujeme jen menší část, zejména tu, která je běžnému čtenáři blízká obsahově. I zde pak odkazujeme na Hubáčkovo dílo, kde například hokej či jezdecký sport je zpracován velmi pečlivě.
AUSTRALAN, BAFÍK, BANÁN, BEDNA, BĚHAČKY, BEJZLAJNA, BETLÉM, BORTLAJSNA, BOURÁK, BRAMBORY, ČENDŽ, ČTVRTKA, DEBLMIX, DURŠLOK, EMPAJR, FLASTR, HÁČEK, HOUSLE, KANÁR, KŇAFR, KUFROVAT, KVALDA, LOŽENKA, MINELA, PIKL, POUŤÁK, REMEK, SVĚŤÁK, ŠAJTLE, ŠLAJSNA, ŠPÍLMACHR
Cirkusové prostředí je specifické svou uzavřeností a určitou tajemností. Tato uzavřenost je také zdrojem řady pověr a předsudků o cirkusech a lidech kolem něj. Široká veřejnost má znalosti o cirkusovém prostředí převážně z pera Eduarda Basse, avšak je třeba říci, že jde o velmi věrné zobrazení tohoto světa, které vzali za své i samotní artisté. Ilustruje to například fakt, že výraz „maringotka“, do českého cirkusového prostředí uvedl právě Bass, do té doby se používal jen starý výraz „vostavák“ (který však nevymizel ani v dnešní době).
Cirkus má mnoho společného s vrcholovým sportem, stejně jako se špičkovým uměním. Cirkusový artista se na své povolání připravuje od raného dětství, trénink je náročný, intenzivní, a trvá mnoho let. Artista musí provádět i nejriskantnější čísla s naprostou jistotou. Výchova artisty je tak náročná, že mimo „cirkusové“ rodiny je v podstatě nemyslitelná. Vázanost na rodiny je také hlavním zdrojem oné uzavřenosti cirkusového prostředí.
Významným rysem cirkusového světa je jeho mezinárodní charakter. Cestování a vystupování v okolních zemích bylo obvykle ekonomickou nutností. Na rozdíl od divadelní hry je ovšem cirkusové číslo srozumitelné všeobecně, není závislé na konkrétním jazyku. Mezinárodní charakter mívá i prostředí každého jednoho cirkusu, kromě „kmenových“ artistů se vystoupení obvykle účastní i různé skupiny z dalších zemí. Staré cirkusové rodiny proto vždy kromě artistického mistrovství, resp. hluboké znalosti chovu zvířat, pěstovaly rozsáhlou znalost cizích jazyků. Kromě obligátní němčiny a francouzštiny bývala běžná i znalost italštiny, resp. v novější době angličtiny. Cirkusový slang tedy obsahuje velký počet výrazů z uvedených jazyků, na prvním místě tedy z němčiny a francouzštiny. K jeho charakteristikám patří i velká stabilita, jazyková hra je zde minimální, snaha o originalitu nulová. Některé z termínů, které uvádíme, v podstatě ani nemají svůj ekvivalent v nějaké „oficiální“ terminologii, představují tedy samy o sobě terminus technicus.
ABTAJL, ADLER, AMBUŠ, ANŠLÁG, ATILA, AUGUST, BANKINA, BAUCHPERŠ, BAUM, BLAGA, BLUTRAUŠ, CELŤÁK, ČERPAČKA, DOMPTÉR, FALÉ, FESŤÁK, KOPFŠTAND, MAST, PAKOVÁK, PAŠA, ROZUM, RUNTOVKA, SPODÁK, ŠUSTROVAT, TENŤÁK, UNTRMAN, VOSTAVÁK, ZVĚŘÁK,
Z řady slangů různých uměleckých oborů patří slang divadelní k nejstarším a také k relativně nejlépe známým. Divadlo hrálo velkou roli v národním uvědomění v průběhu 19. století. Částečně i v té souvislosti u nás došlo k širokému rozvoji ochotnického divadelnictví. Ochotnické soubory pravidelně komunikovaly s profesionálním divadlem, hostování špičkových herců v ochotnických představeních bývalo ještě v 60. letech zcela běžné.
Divadelní slang byl již před druhou světovou válkou předmětem zájmu jazykovědců (věnoval se mu ve své klasické stati František Oberpfalcer 1934), i spisovatelé a žurnalisté. Například Karel Čapek ve své knížce „Jak vzniká divadelní hra“ z roku 1925 popisuje herečky takto: K dámskému souboru pak přísluší tragédka nebo heroina, jež hraje v kostymech, první milovnice neboli hadrářka (protože potřebuje nejvíc toilet), lyrická milovnice (též fňukna), šlechetná matka, zvaná též smrděnka, drastická matka, ženské charaktery, naivka čili mrcek, a komorné, zvané též slunděry nebo pičičandy. Nápadným rysem divadelního slangu je vyšší procento inteligentního vtipu a určité jazykové „elegance“. Je to dáno pochopitelně jeho tvůrci, kteří, kromě lásky ke své profesi (společné všem tvůrcům nových slangových výrazů), jsou obdařeni schopností pohotové improvizace.
Historickým základem divadelního slangu je tradiční německá divadelní terminologie. Řada termínů již patří minulosti, zejména ty, které byly spojeny se životem kočovných společností (abšídky, parlér). Mnohé však přetrvávají do dnešní doby (štych, aktšlus, auslág aj.). a v průběhu desetiletí se přidala řada termínů nových. Klasický divadelní slang ovlivnil slang dalších oblastí, především film, ale také slang rozhlasový či televizní. Divadelní slang, podobně jako například slang sportovní, také ovlivňuje běžnou mluvu (kláda, mrcek, štěk). Náš slovník čerpá z prostředí činohry, opery i operety, živě používané výrazy jsou doplněny asi třetinou výrazů starších, které však k divadelnímu světu svým způsobem stále patří.
AKTŠLUS, ALTERNAČKA, ANŠTANDKA, AUGNRÁFEK, AUSLÁG, BIDÝLKO, BLAF, CUNT, DOJÁK, FERMAN, FLAJŠKA, FORBÍNA, GAŠPÍL, HAUPTKA, HELD, HERENDA, HUND, KANDRDAS, KASAŠTYK, KLÁDA, KNÍKNA, KOMINDA, LACHPAUZA, LÍBHÁBR, MILAS, MRCEK, NACHTANC, OPERANDA, PALMA, PIČIČANDA, PINDA, REBARBORA, SLUNDĚRA, SUBRET, ŠÁLY, ŠLÁGVORT, ŠNULCE, ŠTĚK, ŠTRONZO, ŠTYCH, ŠUMLOVAT, ŠVÁDA, VORTA
Hudební slang je podobně rozsáhlý jako slang divadelní, je však ve veřejnosti méně známý. Starší výrazy, společné klasické i populární hudbě, obsahují větší počet slov německého původu (horna, mundštyk, šlágverk). Ta nechybí ani v slangu z prostředí populární hudby, avšak zde – a zejména pak v jazzové hudbě – hrají podstatně větší roli slova anglického původu. Hudební slang má řadu výrazů společnou se slangem divadelním. Logicky sem patří zejména výrazy týkající se veřejného provozování hudby na koncertech (ponorka, holanďani, přesilovka). A společným rysem s divadelním slangem je také inteligentní vtip, řada frází se používá jak v divadle, tak v hudbě (ostudu jsme si nezkazili), jiné jsou pro hudební svět specifické (v jednom místě ti to neladí – tam co stojíš).
Některé výrazy zařazené v tomto slovníku pocházejí z prostředí divadla Semafor. Toto divadlo, zejména v 60. letech, zásadním způsobem ovlivnilo českou kulturu (a to nejen divadelní a hudební) a odtud se také rozšířila řada hudebních slangových výrazů.
ALTKA, AUFTAKT, BASÁK, BASPÍČA, BATLAVKA, BEGLAJT, BICÁK, CAJDÁK, DECHÁRNA, DEŠŤOVKY, DIXÁL, DRŽÁK, DVANÁCTKA, FAJA, FLÍGHORNA, FORZÍROVAT, FRAKOUN, GAJGLE, HOLANĎANI, HOLÍRNA, KILAŘ, KLEZMER, KOMEDIÁŠ, KOPÁK, LUFTPAUZA, MACHRHAUS, MIŠPULT, MUNDŠTYK, PASTĚ, PRKNO, PŘESILOVKA, SÁGO, SOBÁŠKA, ŠKOPKY, ŠLÁGVERK, ŠVINDLGRIFY, VALDHORNA, VEDLOVKA, VYPUČÍNY
Tento slang, někdy označovaný jako žurnalistický, zahrnuje nespisovné výrazy užívané v běžné, tedy neoficiální vzájemné komunikaci pracovníků médií. Rozumí se jím – tak jako v ostatních slanzích – ta část nespisovných výrazů, které popisují předměty, činnosti a situace specifické pro danou profesi. Za žurnalistický slang nepovažujeme slangové výrazivo užívané jako prostředek stylizace reportáží a dalších útvarů v médiích. Slang pracovníků médií zahrnuje v podstatě tři v různé míře samostatné okruhy – slang novinářský, rozhlasový a televizní. Každý z těchto dílčích slangů obsahuje jádro specifických výrazů, vázaných především na techniku toho kterého oboru. Existuje však řada výrazů společných pro svět médií obecně. Navíc jsou zřetelné přesahy do slangu hudebního, divadelního, filmového aj.
Klasický slang novinářů navazoval na obecný slang vydavatelský, tedy i polygrafický, resp. tiskařský (autky, bigovat, parchant, šnajtky, špígl). Charakter vyzrálého slangu má i slang rozhlasový, Český rozhlas vysílá již více než 80 let. Řada výrazů se používá již po mnoho desetiletí, Hubáček před čtvrt stoletím uvádí např. bambus, kašlátko, rámusárna aj. Některé výrazy jsou shodné se slangem divadelním (palma, brept, ping-pong, šlágvort), mnohé výrazy, zejména technické povahy, jsou shodné se slangem hudebním (mikrák, repráky, bedny, mixák, šibenice). Slang pracovníků televize pak v sobě spojil slang rozhlasový (bambus, klopák, vindšuc) a filmařský (hájka, kilo, švenkovat).
Za médium se dnes běžně považuje i internet, kolem něhož také vzniká řada nespisovných výrazů. Z mnoha důvodů (z nichž část může být jistě subjektivní) jsme zatím tuto oblast odložili; a i kdybychom ji v budoucnu zařadili, pak spíše do oblasti slangu spojeného s výpočetní technikou než do slangu žurnalistického. Na závěr opět několik charakteristických výrazů ze slangu pracovníků médií.
ARMÁDA, AUTKY, BAMBUS, BOĎÁK, BOUCH, BRUNCLÍCI, BUBLÁK, ČASÁK, ČUCHÁK, FROST, GEROJŠ, HANDKA, INTELIGENT, KAŠLÁTKO, KLOPÁK, KRAJÁNEK, MIKRÁK, NÁJEZD, ODMLASKAT, PODKRES, RORÁTY, RUCHAŘ, ŠLÁGVORT, ŠPÍGL, ŠUML, ŠVENK, UTAVIT, VATA, VINDŠUC, VODÁRNA, VÝVĚSKY
Slangové výrazy z prostředí škol představují poněkud specifickou skupinu. Školní prostředí má některé vzdáleně shodné rysy např. s prostředím vojenským. Mnozí žáci pociťují nedobrovolnost svého pobytu ve škole, mají strach z učitelů, někteří vůči nim cítí značnou antipatii. Spolu s tím je žák vystaven někdy silnému tlaku uvnitř kolektivu, děti i dospívající dokáží být velmi krutí, i když – na rozdíl od prostředí vojenského – fyzické projevy jsou méně časté. Šikanování v psychické oblasti však může být stejně nepříjemné. K tomu přistupují další „etologické“ atributy života v kolektivu, touha vyniknout, partnerské vztahy a konkurence v nich, resp. obecně interakce mezi oběma pohlavími. Oberpfalcerův postřeh o školní třídě, která ... bývá pevný celek, v němž platí „jeden za všecky, všickni za jednoho“... již zdaleka neplatí všeobecně a zní dnes jako nostalgické připomenutí starých časů.
Toto vše, spolu s mládím a myšlenkovou nespoutaností žáků a studentů je důvodem, proč studentská mluva má některé rysy společné s argotem. Zde, podobně jako v argotu, má velký význam jazyková hra a vtip a navíc i výrazná snaha o originalitu. Studentské prostředí odedávna lačně přijímalo výrazy z argotu a obecně výrazy silácké ze světa hraničícího s podsvětím. Kromě přejatých výrazů vyjadřují vztah k argotu také například romsky znějící „argotizující“ koncovky (cvígra, čégra, vysvjégro aj.). Někteří autoři v souvislosti se studentským slangem a jeho vztahem k argotu uvádějí, že v dávnější minulosti byl vztah studentů k argotu ještě těsnější, část studentů se skutečně stávala součástí potulné komunity, která byla nositelem i tvůrcem argotu. To se však týká doby vzdálené nejméně tři století a přímý vliv na moderní studentský slang zde nelze prokázat, dokonce ani předpokládat.
Školní a studentský slang je tedy oproti profesním slangům velmi proměnlivý a dynamicky se mění i v průběhu jedné generace. Touha po originalitě uvnitř kolektivu je hlavním důvodem, proč většina výrazů má nápadně velký počet synonym. Pro český jazyk (jako školní předmět) se v průběhu generací objevily výrazy čédina, češák, čénina, čenčina, čéša, češka a řada dalších. Přesto však při srovnání studentského slangu z třicátých let s dnešním zjistíme, že značná část výrazů je ve školním a studentském slangu stabilní. Není zde přitom rozhodující procento přetrvávajících a zaniklých výrazů, ale spíše jejich „váha“, tedy v jakém procentu jsou používány. A zde zjistíme, že dnes, stejně jako ve třicátých letech, je pro český jazyk stále nejčastější čédina, pro angličtinu anglina, pro francouzštinu fránina apod. Jako u všech ostatních slangů, a ostatně i u jazyka spisovného, je zvuková stránka velmi důležitá. Osud nově vytvořeného slova patří ke klíčovým tématům studia slangů, diskuse o něm však přesahuje rámec tohoto slovníku. Na závěr opět několik charakteristických slov školního a studentského slangu, opět zařazujeme také některé výrazy zaniklé, s významem spíše historickým.
AKÁDA, ANGLINA, BAJLE, BAŇA, BIŽULE, CVÍGRA, ČÉDINA, DÉMON, DRBÁRNA, GRAFÁRNA, HNOJAŘ, KSICHTKURS, LABORKY, MATURA, NAPÍNÁK, POTÍTKO, PŘÍRAZ, RÍGO, SARDEL, STÁGRA, ŠTACE, ŠVINDLÁK, VYCHLE, ZAPEJKAČ
Tento slang shrnuje výrazy spojené s užíváním nelegálních drog. Rozsáhlost drogového slangu ukazuje nepřímo na význam problému výskytu drogové závislosti mezi naší mládeží. Slang uživatelů drog opět zahrnuje řadu podslangů, a to slang uživatelů marihuany, slang spojený s halucinogeny (LSD, houbičky aj.) a slang uživatelů tvrdých drog. Co do počtu výrazů je na prvním místě slang spojený s marihuanou, resp. s konopím a jeho deriváty, což je jistě dáno relativně velkým počtem osob, které marihuanu kouří. Tento slang je také relativně známější, neboť řada mladých lidí se k marihuaně chová v podstatě jako k legální droze. Přesto se právě zde setkáváme s prvkem utajování, např. v telefonních hovorech (pálit cédéčka). S takovým utajováním typickým pro argot se dnes jinak již nesetkáváme (pokud sem nepočítáme dnes mediálně populární kapříky; ty však mají charakter konspirace, byť kriminální, která s argotem nemá mnoho společného). Specifický podslang vznikl v souvislosti s domácím pěstováním marihuany ve skříních, řada výrazů zde však nemá charakter slangu, nýbrž technických výrazů. Na okraj je třeba uvést, že ve starém argotu i v obecné mluvě existuje velký počet synonym spojených také s legálními drogami, tedy s alkoholem a cigaretami, což platí i pro německý argot či hovorovou němčinu. Zde uvádíme několik výrazů charakteristických pro slang uživatelů drog.
ALGUŠKA, BELÁČ, BRKO, BUCHNA, ČOKOLÁDA, DEKL, DIÁK, DOJEZD, ERKO, FÉRÁK, HADRÁK, HALUŠKY, HERODES, KÁČKO, KEDR, KOKS, NÁŠLEH, PEŘÍ, PIKO, SMAH, SMAŽKA, SMOTNOUT, ŠPEK, TRÁVA, TRIP, VAŘIČ, ZBOŽÍ
Copyright © Maxdorf 2006-2008