Maxdorfský slovník

David Šlosar, Host Brno, 9/2006

Nespisovné mluvě vymezitelné sociálně (tedy jinak než teritoriální, „lidové“ dialekty) se u nás tradičně (už od Antonína Jaroslava Puchmajera, který r. 1821 popsal mluvu našich Romů a v přídavku i zlodějskou mluvu) věnuje dost pozornosti. V posledním půlstoletí se tento zájem stupňuje: vyšly obsáhlejší či méně bohaté, různě zpracované sbírky lexika vězeňského, vojenského, šachistického, řidičského a závodnického, dokonce i chartistického apod. Od r. 1978 bylo slangům a argotům věnováno celkem šest plzeňských konferencí; jejich hlavní organizátor Lumír Klimeš se postaral o vydání příslušných sborníků, jakož i o zpracování historie těchto výzkumů od r. 1920 do r. 1996.

Od sedmdesátých let se jim věnuje také Jaroslav Hubáček. Jeho nejnovější Výběrový slovník českých slangů (2003) shrnuje autorovy materiálové sběry ze širokého spektra jednoho sta okruhů lidské činnosti, profesionálních i zájmových, do zhruba osmi tisíc hesel. Soustřeďuje se přitom hlavně na slovní jednotky méně notorické: pod A tu nacházíme mj. např. vězeňské abkoch, železničářské ablézr „střídající zaměstnanec“, horolezecké Adr „Adršpašské skály“, karbanické alifer „odmítnutí rozdaných karet“, medicinské alois „zbytečná operace slepého střeva“, cirkusácké angr „kotevní kolík“, letecké andula „letadlo AN“, divadelnické auslág „výpadek paměti“, šachové autobus atd.

Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka, který vyšel už ve třech vydáních (poslední 2005), má podtitul Slovník nekonvenční češtiny 1945 – 1989. Je to rozsáhlý a jedinečný soubor čítající na 16 tisíc výrazů stojících vně vlastního spisovného jazyka (naznačuje to už sám titul), vymezitelných generačně (mládež) a místně (Praha). Uspořádání je osobité: je to vlastně synonymický slovník 1260 tematických skupin zahrnujících výrazy víceméně uzuální i okamžité slovní hříčky. Např. televize: tývý, tele, telina, telka, telča, světýlko, bludička, čumbedna, bedna, debilizátor, blbostroj, magická zář socialismu. Poslední (třetí) vydání opatřené rejstříkem jeho cenu ještě zvyšuje.

A do tohoto náročného kontextu přichází letos další Slovník nespisovné češtiny. Podle podtitulu obsahuje na dvanáct tisíc hesel (na 413 stranách). Ledaco je na něm neobvyklé, například skutečnost, že vyšel v nakladatelství Maxdorf, které vydává převážně lékařskou literaturu, a že jeho hlavním editorem je Jan Hugo, doktor medicíny. Autorský kolektiv však zahrnuje tři další editory, dvanáct spoluautorů a jedenadvacet konzultantů. Jejich jména dávají tušit, že zastupují široké spektrum lidských činností. Také obšírnému seznamu literatury nelze vytknout žádné závažné opomenutí a diachronně pojatý přehled literatury o českém argotu a slanzích, počínající Antonínem Jaroslavem Puchmajerem a končící badatelkou o brněnské mluvě profesorkou Marií Krčmovou, je pojednán důkladně. (S povděkem jsem se tu např. dověděl, že německý slovník bratří Grimmů je přístupný na webových stránkách univerzity v Trieru.)

Zpracované významové okruhy: argot, mluva „světských“, tj. lidí bez pevného domova, vězeňský a kriminální slang, slang vojenský, řemeslnický a technický, železničářský, dopravácký, motoristický, mluva brněnská a ostravská, slang sportovní, cirkusový, divadelní, hudební, slang pracovníků médií, studentský a drogový opravdu pokrývají téměř celé spektrum nespisovných sociálních dialektů; schází jen slang myslivecký (okrajově už popsaný v knize Jiřího Sekery Česká mluva myslivecká z r. 1972, podrobněji pak u Hubáčka). Obě městské mluvy jen zdánlivě porušují nezeměpisný charakter pojednávaných dialektů; ve skutečnosti jsou i ony vymezitelné sociálně: brněnská jako záležitost brněnské mladé generace s intencí humornou, ostravská bez tohoto vymezení. (Díky populárnímu Deniku Ostravaka není už ostravská mluva tak odlehlou záležitostí jako ještě nedávno.)

Důležité je, že uváděný materiál je převážně skutečně sebraný, nikoli odněkud citovaný. Dosvědčují to početné, téměř převládající původní ilustrační doklady z živé mluvy, uváděné v hesle na prvním místě; teprve po nich následují odkazy na literaturu, např.: „šolna – brněn. oblek, šaty... Kde vzal mergle na novó šolnu (uvádí již Nováček 1929)“. Forma dokladů svědčí o tom, že to zdaleka není jen záležitost obecné češtiny. Novem v české literatuře slangů (majícím předchůdce jen v knize Jiřiny van Leeuwen-Turnovcové Historisches Argot und neuer Gefängnisslang in Böhmen, 1 - 2, 1993 - 2003) je uvádění spolehlivých etymologií, a to namnoze i velmi nesnadných, např. „flétna – brněn. občanský průkaz, doklady ...– víd.arg. Flette nebo Fleppe doklady, pův. ve smyslu padělané doklady ....“ Hesla jsou podle potřeby významově členěna a mají odkazy na synonyma, zkrátka splňují všechny lexikografické požadavky. Přitom jde o dílo docela čtivé.

Máme tedy tři velké vzájemně se doplňující slangové slovníky: synonymický pražský Ouředníkův, sémanticky široce založený a teoreticky propracovaný Hubáčkův a nejnovější podrobný a navíc diachronně, tj. vývojově fundovaný Maxdorfský.

[ZPĚT]